Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Je viac než veľkým paradoxom, že k písaniu recenzie na materiál takej kapely ako je SUFFOCATION sa vo svojom recenzentskom živote dostávam premiérovo. Poznám ich od čias „Human Waste“, počul som a počúvam od nich všetko, ale nepamätám sa, že by som o ich nahrávkach písal niekedy predtým. Vždy, keď bolo o čom a bolo aj kde, sa toho s nadšením ujal niekto iný, ako ešte väčší fanúšik.
Môj vzťah k tejto nespornej legende a pojmu z najväčších po počiatočnom nadšení – v roku 1991 brutálnejšia deathmetalová banda skrátka neexistovala – prešiel do štádia veľkého rešpektu, ale rezervovaného prístupu. Vedel som, že je to celé výborné, len mi celkom nebolo jasné, prečo to iní - zvlášť aktívni hudobníci na deathmetalovej scéne - žerú AŽ TAK.
Už v úvodných minútach vystúpenia SUFFOCATION na Brutal Assault 2007 som to všetko pochopil a newyorskí titani postúpili medzi najväčších favoritov.
Odpustím si tu historické exkurzy, obmedziac sa na konštatovanie, že keď sa v rokoch 1988 – 1990 SUFFOCATION dávali dokopy, asi sotva tušili, že postavia základy jednej podmnožiny brutal deathmetalového subžánru a budú v nej udávať tón v podstate doteraz a zrejme aj do budúcnosti. Mám samozrejme na mysli technický brutálny death metal. (Ešte raz, mamľasi - viete, ktorých sa to týka –, to, že kapela vznikla v roku 1990, vôbec neznamená, že hrá nejaký „old school“. Nakoniec, takýchto prípadov je viac, ani by som nemusel chodiť ďaleko.) SUFFOCATION sú jeho zakladateľmi a zároveň tými, ktorí dodnes vedú a nasledovníkom ukazujú, ako to má vyzerať.
Označenie technický, brutálny aj death metal si totiž treba zaslúžiť. Veľa skupín sa o hranie TBDM snaží, mnoho z nich úspešne, istá vetva scény SUFFOCATION niekedy až kopíruje. Vtedy, hlavne na ich nešťastie, sa ukáže, že SUFFOCATION môžu byť iba (aktuálne) Frank Mullen, Terrance Hobbs, Derek Boyer, Guy Marchais a Dave Culross.
Mimoriadne očakávaný materiál „Pinnacle Of Bedlam“ či „vrchol blázinca“ je v poradí len siedmym dlhohrajúcim albumov veľmajstrov. Dajme tomu, že je to aj kvôli niekoľkoročnej pauze, v prvom rade však platí, že kvalita, nie kvantita je to, o čo tu ide.
Tu a tam sa očakávania miešali s istými obavami. Bude Dave Culross adekvátnou náhradou za Mikea Smitha? Samozrejme, je to muž na svojom mieste. Ani mi tie obavy neprišli na mieste, Dave je bubenícka kapacita, v SUFFOCATION už hral v časoch „Despise The Sun“, vie, o čo v tej kapele ide a jej súčasné znenie zaujímavo oživil. Znie akosi priamočiarejšie, vniesol tu agresivitu a nasadenie z MALEVOLENT CREATION a HATE PLOW, a zároveň zachoval istú pre Mikea typickú ponurú hravosť či ako to nazvať.
Pokiaľ ide o to, ako sa so svojimi partmi vysporiada v súčasnosti veľmi zaneprázdnený Frank Mullen – s časom je na tom tak, že napríklad posledné európske turné za neho odspieval „náhradník“ z DECREPIT BIRTH –, tak tomuto pánovi vokalistovi možno jedine zatlieskať. Jeho absolútne nezameniteľný brutálny a zároveň precízne „vytieňovaný“ a zrozumiteľný vokál je tu v zásade na úrovni ťažko dosiahnuteľného vzoru.
Tak, ako priam vyhľadávam najzverskejšie BDM hlasové polohy, skladám pomyselný klobúk pred jeho v podstate umierneným, na pomery žánru priam kultivovaným a zároveň rešpekt vzbudzujúcim prejavom. Skoro by som povedal, že spomedzi BDM pažerákov, hodných označenia „vokalista“ skôr preto, že v prvom rade plnia funkciu ďalšieho plnohodnotného nástroja, on vyčnieva ako skutočný spevák. Popri tom je to stopercentný frontman, akých je na scéne tiež len niekoľko.
Dajme tomu, že v minulosti mal v SUFFOCATION dosť veľký skladateľský podiel práve odídenec Mike Smith. Ak si však niekto myslel, že bez neho to už nebude ono, má na „Pinnacle Of Bedlam“ desať dôkazov o tom, že sa mýlil. V prvej sekunde je vám jasné, že počúvate SUFFOCATION, skupinu, ktorú si s inou skrátka nepomýlite, pretože má svoj vysoko originálny štýl a typický zvuk.
Aktuálny album prináša desať lekcií o hraní kryštalicky čistého, brutálneho, technicky a kompozične prepracovaného death metalu, ktorý je mohutný, zdrvujúci, mnohovrstvový, a zároveň ľahko, príjemne vstrebateľný, hravý, energický a chytľavý. Precízne, zároveň s ľahkosťou a drajvom zahrané riffy, sóla, vyhrávky, kompozície, ktoré majú bohatú, ale jasnú štruktúru, hlavu a pätu, o tom to je.
Nepočúvate monolit, rozsekaný na desať kusov, ale desať štýlovo jednotných skladieb, kedy však každá má dostatok svojských momentov. A talent zložiť „hit“ je tu možno výraznejší ako v minulosti – ako príklad nech poslúži klipovka „As Grace Descends“, strhujúca, divoká, s nadupanou pasážou pripomínajúcou dokonca NAPALM DEATH v časoch, kedy skladali také kotle ako „The World Keeps Turning“.
Vizuálne spracovanie albumu budem kompletne vedieť posúdiť až potom, čo zo schránky vylovím originál CD, môžem ale povedať, že mne je ten motív so splodencom bohyne spravodlivosti a Cthulhu s apokalypsou v pozadí sympatický. Nejaké výplody o „deathcoreovom štýle“ by som fakt nebral vážne.
Tuto to môžem uzavrieť konštatovaním, že už druhý rok po sebe dávam desiatky hlavne skraja roku a prevažne „veteránom“, ktovie prečo. Nechcem si myslieť, že tí o dvadsať a možno viac rokov mladší hudobníci, ktorí dychtivo čakajú na to, kedy sa na tróne uvoľní kus miesta, na stvorenie poctivých vecí zatiaľ skrátka nemajú.
1. Cycles Of Suffering
2. Purgatorial Punishment
3. Eminent Wrath
4. As Grace Descends
5. Sullen Days
6. Pinnacle Of Bedlam
7. My Demise
8. Inversion
9. Rapture Of Revocation
10. Beginning Of Sorrow
Legenda znovu polita živou vodou. Podobně jako po slabším (v rámci tvorby SUFFOCATION, samozřejmě) "Souls To Deny", přišel famózní self-titled záznam, přichází i po ne úplně dokonalém "Blood Oath" další pozoruhodné tvůrčí vzepjetí ikony technického BDM. Nejlepší deska od časů "Despise The Sun"? Dost možná ano.
25. února 2013
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
Dilemma
10 / 10
Fantasticky album a Dave v pohode zfukol Mika z bubenickeho piedestalu
Další kapela se 4 křížky na krku a jen s několika málo řadovkami na kontě. Tato přichází po 20 letech a nelze od ní očekávat žádné novoty. Pěkně postaru zahraný thrashový sekec nabídne zručně seskládanou kolekci, která potěší a krev rozproudí.
Švédi stále chytajú za chvost svoj dávny majstrštyk "Deathrace King". Je skvelé, že hrajú, skladajú, koncertujú, ale tá fazóna spred takmer štvrťstoročia je proste nedostihnuteľná.
Daniel Cavanagh doslovne cituje svoju ex. kapelu a tento album je pokračovaním jeho poslednej tvorby. Jedná sa o príjemnú emotívnu a ľahko plynúcu nahrávku, ktorá síce nevybočuje z autorovej rady nálado tvorných albumov, ale tak nejak zahreje pri srdci.
PYRRHON svůj neortodoxně výstřední death metal plný vřískavé a disharmonické překombinovanosti možná konečně ukočírovali tak, že mi to začíná dávat smysl. Stále je to dost schizofrenní produkce na hranici stravitelnosti, ale tady již to dokážu ocenit.
Čím více "Absolute Elsewhere" poslouchám, tím více jsem přesvědčen, že tahle cesta není pro BLOOD INCANTATION tou správnou. Skladatelsky vysoce ambiciózní projekt, který však jako celek úplně nefunguje. Zatracování nezaslouží, oslavné ódy ale také ne.
Finský démon po 4 letech zase roztáhl svá křídla a svým hadím pyjem penetroval slunce. Basové a elektro podklady na hranici infrazvuku opět dominují dalšímu hypnotickému a fascinujícímu dílu. Vnořte se do jeho temnoty. Pokud tedy víte, jak na to.
Velmi pěkný metal vzor starší GOJIRA servírují na svém druhém albu kalifornští INTERLOPER. Navíc progrese a snad i energie je o dost více, takže věřím, že prvotní nadšení vydrží.